Leden 2014

Vlkodlaci

24. ledna 2014 v 20:52 | lilipopo |  Jednorázové povídky
Otočila jsem hlavu dozadu a běžela při tom lesem. Nohy mi kmitaly tak rychle že jsem každou chvilku zakopávala o vlastní nohy. Za mnou běžel vlkodlak, vlk s porostlým lidským tělem, pařáty a vlčí hlavou. Když jsem se dívala za sebe jak je ode mne daleko, zavadila jsem o strom a narazila jsem si rameno. Sykla jsem bolestí a sesypala jsem se na zem. Znovu jsem se podívala za sebe a když jsem viděla že je skoro u mně, s palčivou bolestí jsem se opřela o ruce a vyskočila zpátky na nohy. Zatnula jsem zuby a běžela dál.

Stmívalo se a na oblohu nastupoval měsíc v úplňku. Začala jsem se bát, jestli se nepromění další vlkodlaci. Každou chvíli jsem se dívala za sebe, ale když jsem se podívala naposledy rozběhla jsem se jak nejrychleji to šlo. Vlkodlak již dokončil proměnu, teď běžel po čtyřech opravdový a nejspíš i hladový vlk. Nemohla jsem se již ohlížet, nejspíš bych si opět narazila rameno a to jsem si teď nemohla dovolit. Vlk měl výhodu, a to tu že měl čtyři nohy a byl tak rychlejší než já. Vběhla jsem na mýtinu, již zalívalo mělké světlo z měsíce. Zastavila jsem se, neboť se přede mnou zastavil jiný vlk. Jeden za mnou, jeden přede mnou. Nevěděla jsem kde mám jít, bála jsem se že mě sežerou.

Zkusila jsem štěstí a rozběhla jsem se na pravou stranu. Vlci se za mnou rozběhli a já slyšela jak na sebe navzájem vrčí jako by říkali 'Ta je moje, já ji našel' nebo 'Nech mi ji, já jsem vyšší a silnější'. Byla to pro mě celkem výhoda, protože je zpomalovala jejich 'hádka' a chňapání po po sobě. Přeskakovala jsem spadlé stromy jak nejlépe jsem svedla ale ne vždy se mi povedlo nezavadit. O proti mrštným vlkům jsem neměla šanci.
Zaslechla jsem projíždějící auta. To dáš, říkala jsem sama sobě a doufala že je to pravda. Vběhla jsem na vozovku, zastavila jsem se a podívala s vyděšeným výrazem před sebe. Auto které jelo vysokou rychlostí proti mně začalo prudce brzdit a já myslela že každou chvílí zemřu. Ale místo toho mě strhl jeden z vlků takže auto srazilo toho druhého který běžel hned za tím, který mě srazil. Z auta vyběhl muž a díval se na mě jak chabě zápasím s vlkem. Onen muž mi však nepomohl a jen se ďábelsky smál.

Smrtka

24. ledna 2014 v 18:57 | lilipopo |  Jednorázové povídky
1. Jednodílný příběh
1xnls20q.png
Otočila jsem se na druhý bok. Otevřela jsem oči a podívala se do místnosi. Všude kolem byla tma, viděla jsem jen jemnou siluetu mého pracovního stolu, jinak nic. Zašmátrala jsem tedy rukou pod poltářem a vytáhnula jsem mobil. Zapla jsem jej ale hned jsem odvrátila pohled a zavřela oči. Bylo to nepříjemné. S přivřenými víčky jsem se přinutila opět podívat se na displej mobilu. Bylo půl třetí ráno. Položila jsem hlavu opět na polštář a odložila mobil na noční stolek a zahrabala jsem se do peřin.
Po pár dlouhých minutách (tedy mně to tak připadalo) jsem slyšela nějaké kroky z chodby. Přišlo mi divné že by máma v tuhle noční hodinu někam šla. Ano...bydlela jsem jen s mámou. Sedla jsem si tedy na postel a natáhla se pro župan který jsem měla přehozený přes židli. Navlékla jsem si jej na pižamo a šla ke dveřím. Znenadání jsem zaslechla jak náš pes výhružně a nepříčetně štěká a vrčí. Co to sakra je, řekla jsem si pro sebe a otevřela dveře od pokoje a vyšla na chodbu.
Při pohledu na schody se mi všek zastavil dech a udělaly mžiky před očima. Na schodek stála postava v černém hábitu a v jedné, mimochodem kostnaté rue držela kosu. Smrtka, projelo mi v tom okamžiku hlavou a já udělala jeden nejistý krok dozadu. Máchla kosou směrem ke mně a já jsem za doprovodu psího štěkání, pomalu umírala...