Přetržené vlákno

16. listopadu 2014 v 11:16 | lilipopo
Přetržené vlákno...
...takto se jmenuje povídka, se kterou jsem se umístila na 3. místě v soutěži na webu Esteller.gormal.cz (i když si myslím, že kdyby se přihlásilo více než 3 lidi, dopadla bych hůř :D).

Úvod není má tvorba, za úkol bylo povídku dopsat. Úvod napsala Kaisa.



Čekala jsem, že slovem bar měl na mysli nějaký místní pouliční klub, ale místo toho mě čekala chatka na pláži obklopená spoustou stolků, židlí a slunečníků z rákosí. Byl to poměrně slušně vypadající plážový podnik. V tuhle večerní hodinu tu bylo dost lidí, ale nám to nevadilo. Sedli jsme si ke stolu co nejblíž k moři a objednali si drink, který měli v jídelním lístků nazvaný jako Etre á la plage, a docela mě překvapilo, že nám číšník nedokázal tenhle název přeložit.
"Víte, jsme tu na líbánkách," vysvětlovala jsem mu a sladce jsem se přitom na svého nového manžela usmála, "a chceme si odsud odnést co nejvíc vzpomínek, i na maličkosti."
"Zeptám se," odpověděl číšník nezaujatě, otočil se a odešel.
Nervózně jsem se podívala po ostatních návštěvnících baru a doufala, že si nás nikdo nevšímá. Nemám moc ráda, když na sebe poutám pozornost. Jak se ale ukázalo, můj přítel - vlastně už manžel! - na tom byl trochu jinak. Elegantně mi nabídl ruku a zeptal se, jestli si nechci zatancovat. Samozřejmě jsem jeho nabídku přijala.
Došli jsme na taneční parket a hudba se v tu chvíli změnila. Zpomalila tempo a dávala tím najevo, že právě tohle je příležitost pro páry, jako jsme my, aby si zatancovaly. Když jsme si vybrali příjemné místečko, dala jsem si ruce na jeho ramena a on mě k sobě láskyplně přitáhl. Když mě jeho ruce objaly kolem pasu, celým tělem mi projela vlna radosti. Cítila jsem, že on je prostě ten pravý, že jsem si nakonec skutečně vybrala dobře.

Zhruba uprostřed písničky jsem se postavila na špičky a políbila ho. Přitáhl mě k sobě ještě víc a polibek mi opětoval. V tu chvíli se za námi ozval zvuk tříštícího se skla a nějaká žena nahlas a hystericky zařvala.
Krev mi ztuhla v žilách. Snad všichni lidi, kteří v baru byli, se rozběhli k místu, kde se sklo rozbilo. Zaslechla jsem několik vyděšených stenů a já, i můj miláček, jsme se společně hrnuli vpřed. Bála jsem se, co uvidím, ale zvědavost mi nedávala jinou možnost. Ženu, která tak pronikavě zaječela-nebo alespoň si myslím, že to byla ona- odváděli dva muži pryč. Nejspíš omdlela.
Když jsme došli k davu, měla jsem problém pořádně vidět, co to tam leží. Můj muž na tom byl poměrně lépe, i když i ten musel natahovat krk.
Když se pře mnou dav trochu rozestoupil, rozeznala jsem lebku. Přemítala jsem, zda je lidská, nebo nějakého primáta. Ústa jsem si zakryla dlaní, protože mi došlo, že lebka opravdu patří člověku.
Ještě děsivější byl nápis, napsaný hnědou barvou- Přetržené vlákno. Nevěděla jsem, jaký to má význam. Některá z místních tradic? Nebo nějaká pověra, špatné znamení- tedy tak usuzuji podle výrazů lidí, kolem mě. Teprve teď mi došlo, že i hudba přestala hrát. Kromě vln a tichých hovorů lidí, bylo ticho.
"Pojď, vypadneme, odsuď," cítím jeho ruce, jak mě svírají kolem pasu. Ochranitelsky a lásky plně. I on se bál.
"Jasně, jdeme," přikývla jsem. Stále jsem se třásla po celém těle. Nemusíš se bát, nemusíš se bát, říkala jsem sama sobě, ale nepomáhalo to.
Podívala jsem se na něj, a přitulila jsem se k němu. Jeho silné paže a teplo mi dodávalo pocit bezpečí, a právě ten jsem potřebovala. A však v myšlenkách jsem se vrátila zpět na tu pláž, k lebce.
"Byla to zaschlá krev," zamumlala jsem a prudce se zastavila.
"Co prosím," zeptal se mě a vtisk mi jeden polibek. "Když mrmláš tak ti nerozumím."
"Byla to krev," řekla jsem mu opět, tentokrát hlasitěji. To zjištění mě děsilo snad ještě víc. A když k tomu připočítám, že jdeme liduprázdnou a potemnělou ulicí…dnešní den mě opravdu děsí. "Zaschlá krev," dodám a zvedne se mi žaludek. Zajímalo mě, jestli se jedná také o lidskou.
"To určitě ne," chlácholí mě, ale já se ohlížím za sebe.
Mám divný pocit. Jakoby nás někdo sledoval. Skoro cítím, jak se na mě upírá něčí pohled, ale čí, to nevím.Měly to být krásné, a klidné líbánky, říkám si sama pro sebe.
"Pojď, půjdeme do hotelu," zval mě kolem ramen a šli jsme dál. Ten tísnivý pocit neustupoval. Byl víc a víc nesnesitelný. Jakoby si se mnou začala hrát vlastní mysl.
"Bojím se," přiznala jsem se a objala si trup pažemi. Byla teplá noc, nefoukalo, ale já jsem měla pocit, jako by mě ovál chladný vítr. Nevěděla jsem, co se semnou děje.
Musela jsem myslet na tu lebku a ten vzkaz. Přetržené vlákno? Jaký to má smysl? ptám se, ale odpověď mi zůstává záhadou. Ale od přírody jsem zvědavá, chci vědět, o co se jedná. Bojím se toho.
Ohlédnula jsem se za sebe. Skoro jako bych viděla mihnout se stín mezi budovami. Zamračila jsem se. Jsem blázen, zavrtěla jsem hlavou. Nebo snad ne?
"No tak, lásko," zatřásl mým ramenem a já jsem byla donucena na něj pohlédnout. V jeho očích se odrážel strach. Viděl taky něco, nebo se jen bojí o můj zdraví rozum.
"Něco tam bylo," ukázala jsem volnou rukou k malému domku- asi nějakému rychlému občerstvení- a pročesávala jsem jeho okolí pohledem. Opravdu musím vypadat jako blázen.
"Nic tam není," pohladil mě po vlasech.
Objala jsem ho pevně a opřela si hlavu o jeho hruď. Z očí mi začali téct slzy. Vůbec jsem netušila, co se to děje. Jeho paže mě objaly. Zabořil svou tvář do mých vlasů. Hladil mě po zádech, a já doufala, že je to jen zlý sen. Mám pocit, že se každou chvíli sesunu k zemi.
Najednou mě hladit přestal. Z ulice se ozýval nějaký hluk, a tak jsem zvedla hlavu. Tvář jsem měla uslzenou a slanou od slz.
"Běž!" vybídl mě rychle a prudce můj muž a chytil mě pevně za loket.
Chtěla jsem se ohlédnout, zjistit, co se děje, ale on mi to nedovolil. Táhnul mě za sebou a já byla nucena běžet tak rychle, jak jsem jen dokázala.
"Co se děje?" zeptala jsem se vystrašeně. V plících mi snad hořelo a v ústech jsem měla sucho. Nebyla jsem zvyklá běhat, ale nic jiného mi nezbývalo. Ani jsem nevěděla, před čím utíkáme. Ohlédnula jsem se přes rameno. Byla to chyba.
Zakopla jsem a spadla na zem. Odřela jsem si dlaně a kolena.
"No tak, zvedej se," z jeho úst byla znát bezmoc. Něco kolem proletělo, a v zápětí se můj muž válel na zemi vedle mě.
Něco mu trčelo z nohy. Jednou rukou ji svíral, tou druhou se to něco snažil vytáhnout.
Zaklel. Podařilo se mu to vyndat, byl to nůž. Takový ten, který používají vrhači. Odhodil jej a nůž zacinkal o beton. Chodník pod námi se zbarvoval do červena jeho krví. Chtěla jsem mu moc pomoc, ale v tu ránu mě někdo popadl za límec lehké blůzy.
"Nechte ji!" zařval můj muž.
Stočila jsem k němu pohled. Nějaký muž ho pěstí udeřil do obličeje. "Drž hubu, jasný?"
"Ne!" vyhrkla jsem ze sebe. Podíval se na mě, můj muž. Ze rtu mu tekla krev, a kolem pravého oka se mu začal tvořit monokl. Natáhl ke mně ruku. Vzala jsem ji do své a propletla jsem si s ním prsty. V chabém pouličním osvětlení se nám na prstech leskly snubní prsteny. Chabě se na mě usmál, dodal mi odvahu. Na chvíli jsem se vrátila zpět v čase, k našemu obřadu.
Měl na sobě skvěle padnoucí, černý oblek. Bílou košili, krátkou vestu a černého motýlka kolem krku.
Já jsem na sobě bílé svatební šaty, bez ramínek. Byly dlouhé a dosahovaly až k zemi. Nešli mi vidět nohy. Měli dlouhou vlečku, která byla dlouhá skoro dva metry.
Pamatuji si, že kolem nás byly rozmístěné lavice, na kterých seděla naše rodina, známí a přátelé. Všichni čekali, až si řekneme své ano.
Šla jsem uličkou lemovanou květinami. On už tam stál, čekal na mě. Usmíval se. Ten úsměv mi dodával odvahu. Ale i nadále jsem šla nejistým krokem. Ruce se mi potily. Držela jsem kytici růží, kterou jsem pak měla hodit družičkám. Doufala jsem, že se o ni nikdo nepopere.
Když jsem tam došla, chytil mě za ruku. Farář odříkal svůj projev a my jsme si řekli ze srdce upřímné ano.
Ale teď jsem tady. Na líbánkách, které se změnily v pouliční napadení. A co víc? Napadli nás nějací nebezpeční vrhači nožů.
Jeden z nich mi k nosu přiložil zapáchající kus látky. Panenky se mi protočili dozadu, a já usnula.
Probudila jsem se v zapáchající místnosti. Na stropě byla plíseň a kapala z něj voda.
Svého muže jsem neviděla. Chtěla jsem se vyprostit z mého zajetí a běžet ho najít, ale bylo to beznadějné. Byla jsem přivázaná k židli, ruce svázané vzadu. V ústech jsem měla roubík, takže jsem nemohla křičet.
"Je to beznadějné," slyšela jsem za sebou mužský hlas. Byl to tentýž hlas, který na té ulici okřikl mému muže.
Vzadu, za krkem, jsem cítila chladný dotek. Na tom místě mě kůže pálila. Po chvilce, když už došel k mému krku, jsem s hrůzou zjistila, že je to nůž.
"Dám ti návrh, kočičko," klekl si přede mě a položil ruce na má kolena. "Buď tě zabiju tady a teď, nebo tě pustím, i tvého muže, a dáme vám naději, že se odtud dostanete. A však," zvedl se a začal se procházet kolem mě, "šance že se odtud dostanete, jsou nízké. Neznáte to tady. A pak je tady ještě jeden háček…"
"Jaký," podařilo se mi zamumlat přes roubík. V očích jsem měla slzy. Chtěla jsem vidět svého muže…milovaného manžela.
Usmál se. Byl to děsivý úsměv. "Pustíme za vámi smečku hladových psů. Bude to taková menší hra. Utečete, budete moci odejít, jako by se nic nestalo. Dohoní vás psi, zemřete a oni dostanou konečně nažrat"
Srdce mi poskočilo. Chtěla jsem se odtud, být se svým manželem, mít rodiny. Octli jsme se ve svízelné situaci. Obávala jsem se, že smečce hladovějících psů se utéct prostě nedá.
"Tak teda co. A mám ještě připomínku. Pokud se rozhodneš, že chceš umřít tady, pod mou rukou, a tvůj manžel, že chce zkusit bojovat proti psům, tak se ty budeš muset dívat, jak umírá! Vyber si."
Do očí se mi nahrnuly slzy, které mi hned na to začaly stékat po obličeji. K nim se zanedlouho přidaly i čúrky potu, které jí stékaly z čela. Třásla jsem se po celém těle, bála jsem se. Hodně jsem se bála. Ale byla jsem přesvědčena, že můj manžel si vybere psy. I on, stejně jako já, chce rodinu. Děti, které by nám dělaly radost, ale i starosti.
"Psy," zamumlala jsem skrze roubík.
"Dobře," sundal mi roubík a hned na to mě vysvobodil z provazů. "Ale ještě před tím, ti něco ukážu," zašeptal mi do ucha a zvedl na nohy.
Vyvedl mě ze starých, zrezavělých dveří. Šli jsme úzkou chodbou, v které svítila jen jedna, malá žárovka. Poblikávala.
Zavedl mě do kruhové místnosti. Stály na balkóně, a pod nimi vrčeli velcí, vychrtlí psi. Rotvajleři, podle toho, jak jsem usuzovala. Byla to zvířata s černými vypelichanými kožichy. Na těle jim šly vidět kosti, hlavně žebra.
"Když jsou hladoví, jsou nejnebezpečnější," řekl mi do ucha a zahvízdal.
Psi byli jako u vytržení. Skákali přes sebe, štěkali a vrčeli. Jejich zuby byly obrovské. Dokázaly by kterémukoliv člověku jedním pořádným stiskem rozdrtit, nebo i ukousnout ruku.
"Bože," vydala jsem ze sebe a dívala se na ně. Kdybych byla v jiné situaci, bylo by mi jich líto. Vlastně mi jich líto bylo, ale nemůžu nic udělat. Jsem přesvědčena, že skončím jako jejich hlavní chod.
Ten muž mě vzal za loket a odvedl pryč. Vrátili jsme se zpět na tu chodbu.
"Kde je můj manžel?" zeptala jsem se ho.
"Neboj se, za chvíli se s ním shledáš. Tedy pokud si nepřál smrt hned," věnoval mi pobavený pohled.
Nelíbilo se mi, že se našemu utrpení směje. Jistě si to bude vyžívat, až my budeme umírat, řekla jsem se pro sebe.
Došli jsme ke schodišti a sestoupili dolů. Párkrát jsem uklouzla na vlhkých schodech, ale ten muž mě držel tak pevně, že jsem neměla ani šanci upadnout.
Dostali jsme se do další místnosti. Slyšela jsem štěkot psů. Jistě vycházel ze dveří, které jsem míjela - po mé pravici. Nedokázala jsem si představit, jak se za pár minut budeme snažit před těmi tvory utíkat.
Stál tam. Držel ho další, jiný muž. Na tváři měl podlitiny a kolem oka dofialova zbarvený monokl. Když jsem se tam objevila, zvedl hlavu.
Z jeho pohledu sálala bolest. Ale i skrz svou bolest se na mě usmál.
"Tak tedy psy?" zeptal se muž, který držel mého manžela.
"Jo, bude to úžasná podívaná," odpověděl ten, který držel mě a dovedl mě až k mému muži.
Okamžitě mě svíraly jeho paže. "Bože, už jsem nedoufal, že tě zase uvidím," zašeptal mi do vlasů. Hlas měl tichý.
"Ani já ne," odpověděla jsem mu a začala vzlykat. "Ale nepřežijeme, ne. Nemáme cenu, ti psy…" hlas se mi zlomil.
"Lásko, musíš doufat v…" nedopověděl to. Jeden z těch mužů začal tleskat.
"Jak dojemné!" zvolal. "Být vámi, utíkám."
Seběhlo se to moc rychle. Najednou jsem slyšela jasný štěkot a vrčení psů.
Ani nevím kdy, ale rozběhla jsem se pryč. Běžela jsem jen chvilku. Skácela jsem se na zem. Jeden ze psů drží ve své čelisti mou nohu. Cloumá mnou. Přiběhli další psi. Začali mi trhat kusy masa. Cítila jsem v ústech chuť krve.
Další pes se mi zakousl do ruky.
Ne, co to dělá!Volá ve mně vnitřní hlas. Můj manžel se sem vracel. Snažil se ode mě odhánět psy, ale krátce na to padal na zem pod návalem psích těl. Začaly ho trhat jeho tělo, stejně jako to mé.
Věděla jsem, že jsme neměli šanci přežít…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 verunka162 verunka162 | Web | 16. listopadu 2014 v 14:29 | Reagovat

Trochu horor , ještě že to nečtu před spaním ,ale jinak uplně super :)

2 Shetlandy Shetlandy | Web | 16. listopadu 2014 v 16:10 | Reagovat

[1]: Děkuji :D

3 k2007 k2007 | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 19:02 | Reagovat

Už jsem četla kdysi :) Krásně :)

4 Shetlandy Shetlandy | Web | 16. listopadu 2014 v 21:16 | Reagovat

[3]: Jo jo...když jsem to posílala na klubový chat. Děkuji :)

5 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 14:43 | Reagovat

Už jsem to četla :D Povedený!

6 Shetlandy Shetlandy | Web | 25. listopadu 2014 v 20:32 | Reagovat

[5]: Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama