Listopad 2015

Měsíční součet / září, říjen, listopad, prosinec

29. listopadu 2015 v 8:40 | Shetly |  Měsíční součet

Hra o trůny (Píseň ledu a ohně #1) - George R. R. Martin • 846 stran
Harry Potter a Kámen mudrců (Harry Potter #1) - J. K. Rowlingová • 256 stran
Esej o tragédii - Elizabeth LaBanová • 288 stran
Nemesis (Harry Hole #4) - Jo Nesbo • 517 stran
Napůl zlý (Half Bad #1) - Sally Green • 368 stran
Papírová města - John Green • 288 stran
Romeo, Julie a tma - Jan Otčenášek • 168 stran

7 knihy | 2731 stran

ANGLIE 2015 | 3. část

28. listopadu 2015 v 18:18 | Shetly |  Jak si žiju

... snad budu mít konečně z krku všechny resty. Tento článek bude už opravdu ryze o fotkách, protože z Londýna jich máme opravdu dost a já bych nerada dělala ještě i 4. část, to už by bylo opravdu šílenství. Tohle tedy bude již snad konec, alespoň co se týče Anglie, protože kdybych to ještě dál odkládala, nedostala bych se k tomu opravdu nikdy, a to nechci.

Když jsem odjížděla, slíbila jsem, že budou články s fotografiemi, a nedokázala jsem se k tomu dostat, nebo se mi respektive nechtělo.

ANGLIE 2015 | 2. část

28. listopadu 2015 v 17:43 | Shetly |  Jak si žiju

Takže jsem se konečně dostala k tomu, abych napsala druhou část článku k zájezdu do Anglie. Nebudu už to tolik obkecávat, spíše dám důraz hlavně na fotografie. Možná jen napíšu, kde jsme to byli, ale potom nechám vyprávění čistě na fotkách. Nevím, co bych k tomu jako takto řekla, nehledě na to, že by pro mě bylo jistě lepší, kdybych to bývala napsala celé hned po tom, co jsem dorazili domů, protože ty zážitky byli čerstvé, a teď… už se mi to mísí s jinými.

A když se to všechno nahromadí...

16. listopadu 2015 v 19:58 | Shetly |  Jak si žiju
V poslední době není snad nic, co by mi mou náladu, která snad pomalu dosahuje bodu mrazu, zlepšilo. Možná hudba, RP příběh a nějaká kniha… to jsou tři světy, ve kterých se dokážu alespoň na chvíli schovat před všemi špatnostmi. Nebo alespoň skoro všemi. Mněla bych být veselá. Vždyť se nejde do školy a navíc se ve čtvrtek a pátek ze školy uliju, tak proč nejásám, když vím, že už za tři dny pojedu s kamarádkou na koncert?
Myslím, že nějaký delší pocit radosti mi má hlava a všechny špatné myšlenky v ní nedovolí. Vlastně budu ráda, když se alespoň ke konci pracovního týdne uvolním a nechám volně téct veselost. Vždyť to ke koncertům patří, ne? Stále tady ale zůstává jeden pocit, který se mně ne a ne pustit…


Samota. Pocit, kdy si myslíte, že nemáte nikoho, na koho byste se mohli obrátit. Nechápu svou psychiku, vůbec. V jednu chvíli je to fajn, všechno ok… a v tu další mám pocit, jako bych byla někým jiným, naprosto zdrceným člověkem, který se nedokáže vyškrabat z hlubin vlastní mysli se myšlenkami na to, jak musím být jistě otravná, jestli to má vůbec všechno cenu, a tak podobně…
Abych ti uvedla na pravou míru: jsem člověk, který o sebevraždě uvažuje, jestli je potom něco, nebo prostě… konec. Ale nemám sílu to udělala, nebo nemám sílu ani na to, abych vzala žiletku a přejela si jí po zápěstí. Prostě bych to neudělala. Začínám uvažovat nad tím, zdali můj druh 'sebepoškozování' není ono… hladovění, jak to nazvala mamka. Nejsem anorektička… jím, když stojím před zrcadlem říkám si, že bych měla přibrat a ono nic, nemám k jídlu chuť.
Byť během školy cítím bolesti v břiše, kdy si myslíte, že se Vám žaludek utahuje hlady, stejně když přijdu na oběd a vidím to, co tam dávají, nějaký pud sebezáchovy mne opouští, a já s ním jen takové množství, aby se neřeklo. Třeba dnes… byla ryba, což je něco, co nedokážu pozřít, už jen kvůli tomu, že se mi pach ryby hnusí. Ještě abych to musela jíst. Kdyby na těch bramborách bylo více másla, snědla bych je, ale takto suché jsem snědla možná tak polovinu z té porce, co mi nachystali. Jindy brambory s ním, ale to v případě, že je k nim nějaká dobrá omáčka nebo šťáva, do které si brambory namačkám, to pak s ním celý oběd, ale takto ne…



Další můj problém je v tom, že se bojím lidí. Nebo alespoň já to tak vidím. Chci být sama, a tohle rodiče nechápou. Nebo alespoň mamka ne… tátovi (mamčinu příteli… rodiče mám rozvedené a jeho beru za otce). Věčně jsem na mně nasraná, jen kvůli tomu, že se nechci s nikým bavit. Že prstě nemám náladu, chci si řešit vlastní problémy v mé hlavě… ne. Nasere se na mně, seřve mně a já abych se svou citlivostí pak měla pocit naprosté nechtěnosti. Pak se diví, že jsem taková, jaká jsem. Že se lidí bojím, nemám ráda společnost, a kdesi cosi. Jen čekám, kdy si to uvědomí…


V tomto článku… jsou samé sračky, ale od toho by měl blog být. Vypsat se z toho, dostat do všechno ze sebe ven…

Project about half-minute horrors | Figurína

15. listopadu 2015 v 19:50 | Shetly |  Project about half-minute horrors
Zdravím.

Tak… konečně jsem se dokopala k tomu napsat první povídku k Project about half-minute horrors. Když už nejsem schopná napsat další kapitolu RL, tak alespoň toto.

Nevím, co mně to poslední dobou napadá psát, ale především kreslit klaunovskou tématiku. Mám z nich strach a přitom je kreslím? Je tohle normální? Že by to byl můj způsob, jak se tomuto mému strachu postavit? Kreslit morbidní klauny, psát povídky s morbidními klauny? Když jsem hledala nějaký gif k této povídce říkala jsem si: No, takže dnes asi budeš mít noční můry, to jsi zase něco podělala.
Ale abych dlouho a zbytečně nežvanila… tato povídka je též na tu 'klaunovskou tématiku', osobně mi moc jako horor nepřijde, ale tak… donutila jsem se alespoň k něčemu.
(Kdo ví… možná se můžete těšit i na nějaký ten obrázek, pokud se mi povede.)


"Nelíbí se mi tady být po zavíračce," řekneš svému příteli, který tě skoro po tmě vede chodbou muzea děsu, jak tomu tak s oblibou říkáte a přitom se rozhlížíš kolem sebe. Na všechny ty figuríny, které jakoby tě pozorovali při každém kroku. Cítíš v zádech jejich upřené pohledy.
"Ale no tak. Ještě jsem ti neukázal to nejlepší," v jeho hlase slyšíš čistou škodolibost, ze které má očividně radost a je ti hned jasné, oč se jedná. Zastavíš se tedy uprostřed kroku a jako panovačné dítě založíš ruce na prsou. "Ne! K Georgovi mně nedostaneš ani přes mou mrtvolu, to v žádném případě!" Oponuješ mu, ale stejně to k ničemu nevede. Popadne tě za ruku a táhne tě dál, i přes tvůj odpor.
Georgo ti nahání hrůzu přes den, kdy se na chodbách svítí. I přes to, že světlo bývá tlumené, aby to mělo správnou atmosféru. Nechtělas vědět, jak Goerge vypadá takto, když je muzeum ponořené do tmy.
Za chvíli tě dotáhne do sekce, kde je zeď zbarvená do veselých barev, ale co v té sekci je, už tak veselé není. Nebo alespoň mělo by být, a však ne v tomto podání.
Je to sekce s figurínami, které vyobrazují to, co se normálně nachází v cirkusu. Ovšem zde jsou v mnohem morbidnější formě. Nejhorší na tom je George. Klaun, který jen na pohled vypadá jako opravdoví, a ty doufáš, že tohle muzeum není jako to, co jsi viděla ve filmové komedii. Jediné, co tě alespoň trochu uklidnilo je fakt, že jsi zatím žádnou obživlou figurínu nepotkala.
Klaun Geogre byl oblečený ve volném oblečení, připomínající dětské dupačky, akorát v XL velikosti, tváře měl bílé jako sníh, podmračený výraz, černé oči s černým okolím, takže sis vlastně nemohla být úplně jistá, jestli opravdu nějaké oči má a ne jen prázdné díry ve voskové hlavě. Kolem masitých rtů měl rudou barvu, která kvůli tomu, jak byla rozmazaná, připomínala krev. Alespoň takto sis jej pamatovala z poslední návštěvy. Kromě rudých, rozcuchaných vlasů z umělých vláken měl hlavu holou.
"Tak… tady máme tvého nejoblíbenějšího!" Zasmál se, když jste došli na místo, kde George měl svou houpačku zavěšenou ze stropu, na které byl posazený.
"To jsi mi neřekl, že jej schovali. Bylo načase. Jsou tady fakt ulítlý věci, ale ten klaun je ze všeho nejhorší." Řekneš, když tvůj pohled padne na prázdnou, najednou strašně osamocenou lavičku.
Hodil po tobě nechápaví pohled. "Jak to myslíš, že jej schovali. Vždyť je hned tady…" Otočí se, aby ukázal na houpačku, a zarazí se, když i on uvidí, že je prázdná. "K- kde je? Nikdo jej nikam neschovával, byl tady, jako vždy!" Řekne a zmáčkne tvou ruku o to silněji.
"Nedělej si ze mě srandu a au! Bolí to. Nedrž mně tak silně." Vykroutíš ruku z jeho sevření a napřáhneš ruku k houpačce. "Vidíš, není tam. Kam by asi mohl zmizet? Nejsem ve filmu, kde jen tak ožívají figuríny, vycpaná zvěř, tyranosaurus, který ti běží za autem s kostí jako nějakej vořech… co na mně tak koukáš?" Podivíš se nad jeho vyděšeným pohledem, a teprve potom ti dojde, že se nedívá na tebe, ale za tebe. Pomalu, se zavřenýma očima se otočíš, a v duchu si říkáš, ať jde jen o nějaký špatný vtip. Avšak když otevřeš oči, uvidíš jej.
Stojí hned za tebou, cítíš na sobě jeho pohled, který je opravdový, žádný sklený pohled voskové figuríny. "Budeme si hrát?" Řekne, hrubým hlasem a při úsměvu odhalí řadu kuželovitých, ostrých zubů.

Psaní RP příběhů

8. listopadu 2015 v 18:00 | Shetly |  Téma týdne
Nevím, jestli je psaní tzv. textových příběhů zvláštní, ale záliba to určitě je. Baví mně to, a jistě ještě dlouho bavit bude, protože je to úžasný způsob, jak se odreagovat (což jsou i knihy a hudba, ale tak…). Zkrátka tak, jak se netušila, o čem bych měla psát, když jsem viděla nové téma, mě skoro ke konci napadlo.
Takže… abych to vzala tak nějak popořadě. RP jsem začala psát někdy v roce 2011, což není příliš dávno. Tehdy jsem se zaregistrovala do jedné online hry o koních a tam jsem se seznámila s jedním lvem, který mi nabídl psaní RP. Nijak jsem moc nevěděla, co to je, ale líbilo se mi, že mohu psát za zvíře, takže jsem si samozřejmě hned vybrala postavu lvice - a tak vznikla má historicky první a hlavní postava Shetlandy. Samozřejmě mně to nehorázně bavilo, i když mé psaní jistě stálo tak akorát za starou bačkoru. Prostě hráč na nic. Ale teprve jsem se učila.
Potom jsem na nějakou dobu byla nucena s tím skončit, a po mně i mé postavě jako by se slehla zem. Nebudu říkat, co to bylo za důvod… řekněme, že jsem se sblížila s jiným lvem tak, že z toho bylo něco více a jelikož byl o něco málo starší, rodiče na to přišli, a zatrhli mi to, musela jsem s tím skončit.
Když jsem se do příběhu po nějaké pauze vrátila, psala jsem za nějaké postavy, ale pro mou Shetlandy se místo nenašlo, a tak zůstala tak akorát v mé hlavě, a na papíru. Za tu dobu, ač v příběhu nežila, se Shetly změnila… změnil se její vzhled, její chování a i historie byla jiná, nepříliš dobrá. Tak či tak začala jsem za ni psát v CiAru u Tayi, kde za ni aktuálně píšu.
22. září 2015 jsem potom rozjela vlastní příběh, respektive vlastní svět, který nese jméno Bellmoral. Je to má země, kde vystupuji jako SUD (tj. popisuji hráči krajinu kolem jeho postavy, co se kolem děje, případně tam hráči hodím nějakou svou vedlejší postavu, aby se necítil tak osamoceně).
Tento článek samozřejmě slouží k vypsání své zvláštní záliby, ale u mě to slouží i jako taková propagace, nás, lidí součásti Světa příběhů, ale i jako takovou nabídku k psaní. Nemusí to být úplně nutně u mě… můj příběh je nejnovější, ne tolik propracovaný, ale hlavně je důležité sehnat lidi, které tohle baví, mají na psaní čas a chtějí se podílet na této komunitě.

Ještě takové Inko k samotnému psaní: píšeme přes Skype (můj najdete v menu, mezi kontakty), s tím, že i když tam existuje nějaký SUD, který Vám píše, co se kolem děje a kdesi cosi, stále průběh příběhu závisí čistě na hráči. Stejně tak i za co budete psát (píše se hlavně za civilizovaná zvířata), charakter postavy, historie,… a podobně.

Každopádně děkuji všem, kteří si toto přečetli,

Ave atqua vale!