Květen 2016

Měsíční součet / květen

30. května 2016 v 17:40 | Shetly |  Měsíční součet
Dědička ohně (Skelněný trůn #3) - Sarah J. Mass | 550 stran
Selekce (Selekce #1) - Kiera Cass | 288 stran
Asylum (Asylum #1) - Madeleine Roux | 304 stran
Příliš mnoho Kateřin - John Green | 240 stran
Princ Kaspian (Narnie #4) - C. S. Lewis | 240 stran
Plavba Jitřního poutníka (Narnie #5) - C. S. Lewis | 267 stran
Stříbrná židle (Narnie #6) - C. S. Lewis | 256 stran
Poslední bitva (Narnie #7) - C. S. Lewis | 224 stran
Lovci hlav - Jo Nesbø | 252 stran
Mechanický princ (Pekelné stroje #2) - Cassandra Clare | 392 stran

10 knih, 3013 stran

Kromě mých výkyv nálad, které byly snad ještě výraznější, než obvykle, byl květen přímo úžasným měsícem. Alespoň co se knih týče. Má skromná knihovnička byla obohacena o tři knihy - třetí díl série Skleněný trůn (která se stala mou velice oblíbenou) Dědička ohně, dlouho očekávaný a rychle přečtený Mechanický princ a Příliš mnoho Kateřin.
Překvapilo mě, kolik knih jsem v tomto měsíci přečetla. Hádám, že se nejspíše snažím dohnat svůj skluz a už nyní mohu říci, že mám více přečtených knih, než touto dobou v minulém roce. Sice jsem si nedala žádný konkrétní cíl, ale padesát bych chtěla letos určitě dosáhnout.
Jenom během posledního květnového týdne jsem přečetla šest knih, což by vycházelo téměř na den jednu, a to hlavně díky nemoci. Konečně jsem dočetla Narnii, a věřím, že se k ní opět někdy ráda vrátím a připomenu si opět své dětské já. Ačkoliv jsem kdysi, není tomu dávno, psala, jaká je ostuda číst takové tenké knihy, navíc s velkými písmenky, týden… ejhle, stačí, aby se do toho člověk pořádně zažral a než se naděje, je na konci. Nebyla bych to já, kdybych si ještě tentýž den, kdy jsem dočetla poslední díl (u kterého jsem na konci nevěděla, jestli mám brečet nebo se smát), neudělala také filmový maraton. Škoda, že jsou natočené jen tři díly.
Dědičku ohně jsem četla hned, co jsem dočetla Půlnoční korunu a jen díky tomu, že mě zaneprázdnily další knihy, jsem se nemusela trýznit nevědomostí, kdy má v česku vyjít další díl. Bohužel, jeho vydání očividně ještě není upřesněné.
Také další díl Pekelných strojů bude opět dlouho očekávaný. Mechanického prince jsem přečetla jedním dechem a na třetí díl si musím počkat… do září? Října? Tak nějak to bude. Tuto sérii a také sérii Nástrojů smrti jednoduše miluji. Citáty a vtipy v nich.
Selekci a Asylum jsem měla doma nějakou tu chvíli - pokud se nemýlím, pak Selekce mi ležela na poličce od podzimu minulého roku, přičemž teprve teď se na ni dostalo, a Asylum jsem si koupila v dubnu, když jsme jeli s kamarádkou do kina. Je těžké odejít z knihkupectví a nekoupit si alespoň jednu knížku. Zprvu jsem se k Selekci stavěla trochu skepticky, normálně nevyhledávám knihy, kde se dívky snaží získat přízeň prince, na konec jsem ale zjistila, že to není vůbec špatná kniha a Maxon… patří mezi mé oblíbené knižní hrdiny, třebaže přední příčky si drží chlapci Herondalovi právě ze sérií Nástrojů smrti - Jace; a Pekelných strojů - Will (ten zvláště po přečtení Mechanického prince). Asylum je takové příjemné oddechové čtení plné lehce hrůzu nahánějících obrázků. Oddechové čtení byla také další Greenova kniha Příliš mnoho Kateřin. Koupila jsem si to… vlastně neplánovaně. Šla jsem do knihkupectví s tím, že si koupím Hledání Aljašky, které tam bohužel neměli, tak jsem si donesla alespoň tuto knihu.
Lovci hlav jsou další knihou, kterou jsem zhltla během jednoho dne. Bohužel jsem ji neměla v tištěné formě, a musel jsem ji stahovat, ale alespoň něco. Bylo to v ten den, kdy mi mamka šla kupovat Mechanického prince, a jelikož mě nenapadlo co jiného dělat, proležela jsem opět celý den u notebooku a četla Nesbøho, kterého jsem si celkem i oblíbila - rozhodně patří mezi mé oblíbené spisovatele krimi žánrů, které normálně nečtu, ale severské detektivky jsou neodolatelné, alespoň tedy pro mě.

TT ~ Minulé životy

28. května 2016 v 16:49 | Shetly |  Téma týdne
Konečně teď, po týdnu stráveném v peřinách a s pohledem upřeným na stránky knih, jsem donutila svou hlavu začít přemýšlet. Nebo alespoň částečně uvedla mozek do chodu.

Už jako dítě jsem měla hlavu v oblacích a často jsem přemýšlela nad různými věcmi, kterým jsem v té době třeba ani nerozuměla. Mezi ně patřila pochopitelně i smrt, ačkoliv by jeden řekl, že jako dítě se o takové věci nemusím strachovat. Ovšem… náhoda je blbec a stát se může cokoliv. Smrtka si chodí i pro ty, kteří neměli ještě ani příležitost začít si žít svůj život.

Myslím, že můj zájem o tyto věci - smrt, nadpřirozeno… - mám od své mámy, kterou tyto věci, mezi nebem a zemí, fascinují asi tak stejně, jako mě. Vždy jsem si myslela - a stále myslím-, že smrt je jen začátek, nikoliv konec. Že se narodíme jako někdo jiný, nebo snad vyměníme lidskou kůži ze zvířecí srst. Nebo budeme snít. Velice dlouho snít… rozhodně si nemyslím, že po smrti nastává tma. Tma, a nic více.
Podobné myšlenky mě doprovázely také jednou hodinou přírodopisu, kde jsme probírali vznik naší galaxie. Vnikla na troskách jiné galaxie a to mě donutilo přemýšlet nad tím, jestli i existence člověka, samotná evoluce, není stále se opakující děj.

Co když na galaxii, která zanikla, byl život. Co když život bude i po zániku naší vlastní galaxie. Co když…

Mikulov

22. května 2016 v 10:42 | Shetly |  Shetlandy & Lumix • výlety

Minulou neděli jsem s rodiči zavítala na Pálavu, přesněji do města Mikulov. Musím říci, že i přes bolavé nohy po celém dni chození, se výlet podařil a já měla alespoň možnost se s Lumixem lépe poznat. Dokonce i počasí celkem vyšlo, ačkoliv i přes slunce, které se na nás po celý výlet culilo, byla celkem zima… nebo spíše foukal chladný vítr.
Nejspíše bych tento článek odkládala ještě déle, ale došla jsem závěru, že bude lepší jej napsat, dokud si alespoň něco málo pamatuji.


První focení s Lumixem, aneb. jaro je tady

16. května 2016 v 21:40 | Shetly |  Shetlandy & Lumix • krajina
Minulý čtvrtek jsem, jakožto takový předčasný dárek k narozeninám, dostala svůj vlastní fotoaparát, přesněji Panaconic Lumix DMC-FZ76 a není se tedy čemu divit, že jsem jej hned musela vyzkoušet… tedy, skoro hned.

Hned tedy v sobotu jsem svůj nový stroj sbalila a vyšla si s ním na vycházku po dědině, kde bydlí babička s cílem v klidném lese. Venku bylo krásně, sem tam nějaká přeháňka, ale v době, kdy jsem vypochodovala ven ze dveří a kolem krku si nesla svého Lumixe, svítilo krásně slunce a celkově bylo příjemně a les byl klidný, až nějakého běžce, cyklistu a paní se dvěma dalmatiny, byl liduprázdný a naplněný zpěvem ptáků v korunách stromů. Jednoduše hotový ráj.

p1000111.jpg


Projekt 30 dní | 6. den

12. května 2016 v 19:00 | Shetly |  Projekt 30 dní
Mnozí o mých oblíbených koníčcích již jistě ví - nebo alespoň to stihl zaregistrovat. Alespoň tedy kreslení a psaní, když nic jiného. Nevím moc, jak postupovat - udělat nějakou hierarchii? Začít od toho nejoblíbenějšího nebo prostě tak, jak mi přijde ne mysli? To bude asi nejlepší možnost.

» 6. den - mé koníčky «

Začnu asi kreslením, které se na mém blogu projevuje, byť málo, ale rozhodně více, než třeba takové psaní. Bavilo mě to od dětství, strašně ráda jsem kreslila a stále to mám ráda. Můj velký problém je ale asi (určitě) v tom, že nekreslím de facto nic, než lvi. Nebýt výtvarky, kde učitel zadává prácí s různými tématy, asi bych se nedonutila kreslit něco jiného. Nejspíš za to může dlouhou trvající láska k těmto krásným šelmám. Nemění to však nic na tom, že zkouším i něco jiného, třebaže bezúspěšně a konečně jsem také našla odvahu začít bojovat proti vodovky, které jsou jedním z mých úhlavních nepřátel. Kreslím převážně digitálně, svůj grafický tablem jsem dostala, pokud se nemýlím, na Vánoce v roce 2014, ale také tradičně.
Dalším koníčkem je psaní. A to i přes to, že to v poslední době nejde vidět vzhledem k nedostatku inspirace a ztráta nitě v psaní mé povídky na pokračování (a to i přes fakt, že její stará verze nese úlohu ~ očividně je pro mě těžké něco přepsat do viditelně lepší podoby, eh). K tomuto mě táhl další koníček, který zmíním hned pod tímto, a to čtení. I před tím mě to k tomu nějak táhlo, ovšem plně jsem se tomu začala věnovat až po tom, co jsem poznala pravé kouzlo knih. S tímto se vesměs prezentuji jen ve světě internetu, kde mám jiné jméno a jen pár lidí, co bych na jedné ruce spočítala, ví, kdo se za těmito příběhy skrývá. Ostatní znají jen nevelikou část mé osoby.
Pořádně jsem si čtením začala krátit čas někdy v roce 2013, myslím, možná ale ještě o dva roky dříve, tedy v roce 2011. Samozřejmě, ke knihám mě to táhlo vždy, ovšem doma jsem měla na rozdíl od této doby jen hrstku knih čítající všechny díly Narnie, dětskou knížečku Koník Hvězdička a nějaké encyklopedie, které postrádaly na příběhu. Vše se změnilo, když mě jednoho dne kamarádka zatáhly do knihovny a já neodolala a začala jsem tam chodit i já. Pomalu se ze mě stával knihomol, za což jsem neskutečně ráda.

quote, artist, and amateur image book, vintage, and black image

Se psaním souvisí, řekla bych, i další koníček. Jedna se o psaní textových RP příběhů, jak jsem jistě již párkrát zmiňovala a něco málo se kde kdo může dočíst také v menu. S tímto jsem začala dost možná okolo roku 2011? 2012? Nevím jistě, ale co s jistotou mohu říci, tohoto koníčku se jen tak nevzdám, už jen kvůli volnosti kterou v nich mohu projevovat (ať už se jedná klidně i o tvoření mého světa) a lidem, které jsem díky tomu měla možnost poznat.
Další a z těch součastných je poslední fotografování, se kterým také souvisí zaměření mé střední školy, na kterou po prázdninách půjdu. Nevím ani, jak jsem se k tomu dostala, ale baví mě to a jsem si jistá, že tohle zaměření je pro člověka jako já, je při střední dobré, s tím, že na střední budu mít také dost kreslení, což je přesně to, co jsem chtěla. Ve škole jsem si přála jít pracovat se zvířaty, ale potom to byla umělecká škola, co jsem chtěla jít.
S dalšími se již ohlédnu do minulosti…
Kdysi ve školce jsem dělala mažoretky, co si vzpomínám. Trochu se divím - ne proto, že tanec nebaví mezi mé oblíbené věci, ale spíše vzhledem ke svým gramlavým rukám. Jak jsem to dokázala, že jsem neublížila hůlkou sobě, nebo někomu jinému? Jak jsem to mohla vůbec provozovat před lidmi, když nyní mám problém před větším množstvím lidí vůbec mluvit? Tato bázlivost se v té době nejspíše neprojevovala. Potom, o pár let dál, to byly pro změnu 'Country tanečky', či jak se to přesně jmenovalo. Vydrželo mi to asi rok, možná dva, než jsem pochopila, že tohle pro mě prostě není.
Poslední koníček, se kterým jsem sekla, je hra na housle. S tím jsem začala někdy ve třetí třídě a odchodila si šest let… pět a půl, abych byla přesná. Hádám, že i pro mou učitelku to byla úleva, neboť kvůli mému lenošení a nechuti ke cvičení to znělo spíše, jako když taháte kočku za ocas. Také mi nevadilo hrání různých etud, skladby byly trochu lepší, a co se hraní ve sboru týče, bylo mi jasné, že i jim můj odchod přilepší, odejde jen nevýznamný člověk, který stejně s nikým nekomunikoval a tak akorát to všem kazil. Když se k tomu ale takto v mysli vracím, přemýšlím, zda nemám říci taťkovi, aby ty housle našel a zda nemám, jen ze zvědavosti zkusit, zda jsem to nezapomněla…

capture-20160512-185847.png violin and music image

~ dva první obrázky v druhé řadě jsou mé, tudíž není povoleno kopírování