Září 2016

Měsíční součet / září

30. září 2016 v 21:05 | Shetly |  Měsíční součet
Jáma a kyvadlo a jiné fantastické povídky - Edgar Allan Poe • 212 stran
Hledání Aljašky - John Green • 256 stran
Vražedná léčba (Labyrint #3) - James Dashner • 312 stran
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti (Sirotčinec slečny Peregrinové #1) - Ransom Riggs • 360 stran
Podivné město (Sirotčinec slečny Peregrinové #2) - Ransom Riggs • 432 stran

5 knih, 1572 stran

Fotografická výzva #6 | sladkosti

28. září 2016 v 12:33 | Shetly |  Fotografická výzva
Musím říci, že jsem se musela dost přemáhat, abych další fotku do Fotografické výzvy vyfotila. Jednak z důvodu, že se mi jednoduše nechtěla a taky proto, že trpím nedostatek sladkostí, které by se daly vyfotit. Do obchodu se skrze školu nedostanu - když dojedu domů, jsem ráda, že mám klid a z mého brlohu mě jen tak někdo nedostane a mamku o koupi něčeho sladkého na zub vždy zapomenu požádat.

Proto ta fotka vypadá tak, jak vypadá (což je celkem chabý argument). No co, alespoň že pokračuji a zatím jsem s tím nesekla, ačkoliv dodržování týdnu za týdnem opomínám.


Fluffy!

25. září 2016 v 9:20 | Shetly |  Mé postavy
S víkendem jsem se donutila také k nakreslení další z mých postav - totiž jedné z těch starších. Jedná se liolfku - totiž o Tayin druh přičemž ve dne je to lvice a v noci se mění ve vlčici. Zde je jen její denní forma.
Je to takové chlupaté strašidlo, nebo taky skladiště uhlí, jak ji kdosi označil.


Karsey by se dala definovat jako přerostlé mládě. Ač je již dospělá, ono zvídavé a hravé mládě v jejím nitru stále přetrvává, s chutí poznávat všechny krásy světla. Je tulačkou, která nedokáže zůstat delší dobu v klidu, neschopná zkrotit svou divokost natolik, aby mohla normálně pobývat mezi civilizovanými tvory vesnic a měst. Dává předost přírodě, kde má klid a může si plně vychutnávat vše, co Matka Příroda vytvořila - od krásných květin po živočichy, na kterých si ráda smlsne, aby ukojila svůj hlad. Každé nebezpečí v ní probouzí vzrušení, každá záhada chuť po jejím odhalení. Dalo by se vlastně říci, že do všeho skáče po hlavě, nehledíc na možné následky jejího činu. Neohroženě se pídí po všem, co alespoň trochu překračuje meze chápaní ostatních, ať už se jedná o cokoliv. Naoko se může zdát, že je osamělá liolfka, ale ve skutečnosti vede spokojený, bezstarostný život věčného snílka, který si jde za svými sny stejně jako neústupný býk, který si ke svému cíly proráží cestu hlava nehlava. Není někým, kdo by se nechal nějak lehce rozhodit, všechno bere s rezervou a nedovolí ničemu, aby zničilo její, ač samotářský, tak bezstarostný život. Třebaže se to zdá být zvláštním, vzhledem k tomu, že krajem putuje sama, nedělá jí sebemenší problém navazovat konverzaci s neznámými tvory.

Bojím se zavřít oči...

8. září 2016 v 18:44 | Shetly |  Téma týdne
Pokaždé, když poslouchám tuto písničku, Let Her Go od Passengera… pokaždé, když dojde na tuto část textu… vidím ho v něm. Aryta - jedenoho z mých charakterů. Onoho zlomeného šedého lva, kterého jsem zveřejňovala někdy na začátku srpna.
Poslouchám tuto písničku den co den, když jedu autobusem do školy a neustále mám před očima obrázek, který bych chtěla nakreslit. Možná někdy… dříve či později…

Staring at the ceiling in the dark
Same old empty feeling in your heart
'Cause love comes slow and it goes so fast

Well you see her when you fall asleep
But never to touch and never to keep
'Cause you loved her too much and you dived too deep

~ Z Arytových vzpomínek ~

Damia na nebi hrozivě zakrákala, než se snesla dolů na prvního z nich a ostrým zobákem i pařáty začala útočit na jeho obličej. Lvův řev se mísil s jejími zlostnými skřeky.
Nevšímal jsem si toho, co má havranice dělá. Nasadil jsem další šíp, a byť jsem přes slzy hněvu i smutku neviděl, vystřelil jsem a šíp si našel cestu k hrdlu dalšího z té tlupy. Bez citu jsem nasazoval a vystřelovat jeden šíp za druhý - a nedbal jsem na to, jestli minou či nikoliv. Chuť po pomstě mi zcela zatemnila mozek. A bylo mi jedno, že jsou v přesile.
Když jsem sáhl do toulce pro další šíp, ale namísto něj jsem nahmatal jen vzduch… vydral se mi z hrdla tak hlasitý řev, do kterého jsem vložil všechen můj smutek, mou zuřivost a bojovnost… vše, co ve mně bylo. Lukem jsem začal zuřivě mávat kolem sebe, ačkoliv proti jejich mečům, byť primitivním, to nebylo nic. Měl jsem to spočítané… vlastně mi bylo úplně jedno, co se mnou bude.
Krev mi pomalu stékala po bradě, když mi jeden z nich rozsekl ret, ale nezastavil mě. Vytrvával jsem ještě chvíli, dokud jsem neucítil čepel pronikající mi břichem. Oči mi div nevypadly z důlků, když čepel pokračovala od slabin výš, dokud se nezastavila u žeber.
Svalil jsem se na zem s rozervaným břichem, trvalo jen několik málo okamžiků, než se má krev ve velké louži začala vsakovat do suché půdy pode mnou. Ještě než se mi pohled zakalil, modlil jsem se v duchu k Faise. Modlil jsem se, aby mi nastavila svou náruč a přijala mě v říši mrtvých.
Pohledem jsem našel svou milovanou, jejíž tělo bylo ještě více zohavené, než to mé… a proklínal jsem se za to.

Nemohl jsem ten obraz dostat z hlavy.
Ležel jsem na posteli, hleděl ke stropu a uvažoval, zda jsou ty příšerné obrazy za mými víčky, jež jsem spatřil pokaždé, když mi padly únavou, způsobené tím, co se stalo nebo horečkou, která zachvátila mé tělo. Zřejmě obojím. Sic jsem se kvůli nim bál zamhouřit oči… ale na druhou stranu jsem je vítal. Byly pro mě jakýmsi trestem za to, že jsem zůstal živ. Ona umřít neměla. Nezasloužila si to.
Stále jsem ji viděl před sebou, třebaže byla na míle daleko… nebo tak daleko, že se to ani nijak spočítat nedalo. Viděl jsem ji veselou i smutnou. Hravou i lenivou. Hlavně jsem ji ale viděl mrtvou. Pokaždé, když jsem zavřel oči.
Změnilo mě to. Změnilo to můj pohled na zemi, ve které jsem se narodil. Zkazilo to mé lvíčecí smýšlení o ní a probudilo to ve mně vztek, který jsem nikdy před tím nepociťoval, neboť nebylo ničeho, na co bych měl být naštvaný.
Faiso, buď k ní shovívavá, pomyslel jsem si, byť jsem tušil, že mě bohyně neposlouchá. Nesnášel jsem ji za to, že nechala vyhasnout tak čistou duši, jakou měla jen Rasha.
Chtěl jsem zavrtat obličej do polštáře a skrýt pláč, coby svou slabost, před světem. Otočil jsem se na bok… a v tu chvíli mi zašitým břichem projela taková bolest, až se mi ze rtů vydral bolestný výkřik. Ta agónie byla nesnesitelná.
Slyšel jsem vrznout dveře, ačkoliv jsem dál nechával procházet mou bolest skrze steny.
"Bude to dobré, uvidíš," promluvila vedle mě bílá tygřice - Therris. Nadaná, která ode mě odehnala Faisu, když mě na tom zpropadeném místě našla. Pocítil jsem jen nepříjemné štípnutí v loketní jamce. Další dávka morfia. V té chvíli má jediná spása… před bolestí i vzpomínkami.


Fotografická výzva #5 | černobílá krajina

6. září 2016 v 20:05 | Shetly |  Fotografická výzva
Kvůli začátku školního roku, který je vždy takový hektický - samé vyřizování, seznamování se s novými spolužáky, s učiteli a kdesi cosi - jsem se ponořila opět do prokrastinačního období, jak jsem na konci prázdnin předpovídala. Časné vstávání, přejíždění autobusem do vzdálenějšího města, kde do školy chodím a následný návrat domů okolo páté se mnou dělají jednoduše to, že se mi nechce nic dělat.
Není tedy divu, že jsem lehce zazdila 5. týden fotografické výzvy. Fotku jsem nafocenou měla a to konkrétně z místa, které mám nesmírně ráda. Rusava. Místo, kde párkrát za rok zajedeme za strýcem na chatu. Poslední víkend prázdnin se tak stalo a já využila situace, kdy jsme jako každoročně udělali výšlap na Sv. Hostýn a sbalila Lumixe.